Doba prvních vlaštovek

16. 03. 2013 7:00:00
Festival Jeden svět, Bezpráví v Pákistánu, Habiba Nosheen, Hilke Schellmann, 2013, 40 minut.

V rámci filmového festivalu Jeden svět se v kinech mj. objevil snímek upozorňující na postavení žen v některých asijských zemích. Bezpráví v Pákistánu je zaměřeno na jediný konkrétní případ údajného znásilnění třináctileté Kainat.
Divák sice nemůže vědět, zda ke znásilnění skutečně došlo, či by mohlo být vymyšlené, ale jak padlo v samotném filmu, logika věci mluví ve prospěch pravdivosti výpovědi oběti. Znásilněná dívka pocházela z vesnického prostředí a vyrůstala v harmonické rodině. Po otřesném zážitku nejen že se musela vypořádávat s dlouhodobými traumaty, ale rada starších požadovala, aby ji její bratr zabil. Ten neuposlechl – a byl později nalezen zastřelený, aniž se okolnosti jeho vraždy prošetřily.
Dokument zachycuje bezmoc a frustraci oběti, která byla ponížena, zneuctěna, přišla o bratra, o dětství, o všechny sny, s rodinou se přestěhovala do města, aby vůbec přežila – a která žije již jenom pro naplnění spravedlnosti, aby byl zločin pojmenován a pachatelé byli odsouzeni.
Publikum sleduje čtyřicet minut bezmoci, zmaru, bezpráví.
I když Kainat odcházela od soudu poražena, nevzdává se. Nechce, aby násilníkům jejich zločin prošel – a jediným, na koho se všichni dívají jako na viníka, byla ona. V době promítání filmu ještě nebyl její případ u konce. Na spravedlnost může čekat roky – a dočkat se nemusí nikdy.
Dokument burcuje. Jeho předností je, že přibližuje jedno konkrétní utrpení a vtahuje diváka do děje.
Mínusem pak může být to samé – vidíme jenom jeden příběh, poněkud vytržený z historického a politického kontextu.
Máme možnost sledovat souboj dobra se zlem, ale v příčinách současného stavu se nejde hlouběji pod povrch.
Údajný střet civilizací, tedy té západní a muslimské, neobstojí. Každá z civilizací si prošla obdobím, na něž nemůže být hrdá. Navíc se dosud potýkáme s následky kolonialismu a studené války. O černých stránkách odkazu studené války (např. v Indonésii) vypovídá vítězný film festivalu, Způsob zabíjení.
Podpora kmenových zřízení během tzv. Arabského jara také nebude patřit ke světlým momentům „Západu“.
Je jistě pěkné, že v Pákistánu existuje organizace na podporu obětí znásilnění (WAR – War Against Rape). Záleží však na tom, jak účinně může těmto obětem pomoci. V zemi, kde je stále nízká úroveň vzdělanosti obyvatelstva, kde nejsou prostředky na podporu efektivní policejní práce a kde právo na papíře nemá oporu v konkrétních nástrojích, jež by ho podpořily a pomáhaly prosadit, se na lepší časy dvakrát neblýská.
Může jít těmto zemím ale „Západ“ vzorem? Nemá svých projevů disfunkčnosti až nad hlavu? Jak se mu daří vypořádávat s problémy domácího násilí, zneužívání dětí, s dětskou pornografií? Jak řeší „krizi rodiny“?
Podívejme se ovšem, zda se v Pákistánu a Indii objevují nějaké první vlaštovky, které sice jaro nedělají, ale nějakou změnu (k lepšímu) by ohlašovat mohly.

Phúlan Dévíová, přezdívaná Královna banditů, zastřelena v Dillí v roce 2001, pocházela z nízké indické společenské kasty. Byla provdána v 11 letech a opakovaně svým o hodně starším manželem znásilňována. Od manžela uprchla a postupně se stala vůdčí osobou mezi bandity. Zanechávala za sebou také mrtvé, údajně se pomstila mužům z vyšší kasty, kteří ji měli znásilňovat.
Byla zatčena, odseděla si trest. Snažila se odstřihnout od minulosti plné násilí a soustředila se na politický boj za zlepšení postavení žen ve společnosti. Byl o ní natočen film. Její příběh inspiroval k opernímu libretu v posledních letech také Jeffa Hushe (mj. editor Obamovy knihy Za sny mého otce – My Father ́s Dream).
V červnu 2012 byla v Pákistánu zastřelena paštunská zpěvačka, Ghazela Javedová. Vyčnívala, vymykala se, byla pro ostatní vzorem i symbolem odporu proti útlaku.
Útok Tálibánu naopak přežila Malalaj Júsufzaiová, která byla v říjnu 2012 těžce postřelena. Tato mladá dívka dává zřetelně najevo, že chce být vzdělaná a píše blog o životě v současném Pákistánu, jak ho vnímá.
Do médií proniklo i několik případů brutálních znásilnění a vražd mladých indických žen, které se odehrály od prosince 2012. Jeden z údajných pachatelů spáchal sebevraždu.
Kromě těchto případů zůstávají mnohé další v anonymitě každodenního života. Je zde šance na zlepšení?
Ve filmu Bezpráví v Pákistánu je řečeno, že k určitému posunu došlo. Že před dvaceti třiceti lety bylo nemyslitelné, aby ženy-oběti mluvily o svém zneuctění, aby otevřeně hovořily o ponížení a utrpení, které musely zažít a kterých se patrně celý svůj život nezbaví.
Následnou debatu mj. moderovala Blanka Knotková Čapková (orientalistka, Metropolitní univerzita Praha, FHS UK Praha). Řešila se různá témata – sociální stratifikace v rámci kast versus faktor pohlaví, zákony na papíře versus neochota policie a nedostatečné policejní metody při vyšetřování znásilnění, obzvláště na venkově, či vzrůstající emancipace žen versus snaha některých mužů po uzurpaci moci a jejím udržení.
Dokud většina mužů nebude práva žen považovat za svá vlastní práva a nebude ve vlastním zájmu usilovat a rozvoj lidských práv, zůstane pouze u jednotlivých vlaštovek, které zimu a mráz nezaženou. Tady nestačí něco nadiktovat od kancelářského stolu někde v teple. Změna musí jít zevnitř, spontánně a dobrovolně – a měla by být opřena o rozvoj vzdělanosti populace i její sociální a ekonomické úrovně. Indie je v současnosti patrně nejlidnatější zemí světa – a její venkov přitom patří k jedněm z nezaostalejších. Rozdíly mezi městy a venkovem jsou propastné.
Na základě shlédnutého dokumentu můžeme držet palce jedné z mnoha obětí, aby svůj boj vyhrála. Ale mnohem potřebnější je, aby zde vznikly podmínky pro zlepšení podmínek života mnoha milionů dalších žen, mnoha milionů lidí. A na to již jen držení palců stačit nebude.

Autor: Marek Řezanka | sobota 16.3.2013 7:00 | karma článku: 9.16 | přečteno: 266x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Michal Beran

Jak se mít lépe?

Pokládáš si někdy takhle jednoduchou otázku? Rovnou se Tě zeptám na další. Připraven? Připravena? Připraveni?

23.1.2019 v 14:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 49 | Diskuse

Jan Pražák

Dámy, buďte shovívavé, až vás někdo plácne přes pozadí

Začněme však od začátku. Každý den si v práci na chvíli zdřímnu a nikdo mi za to nenadává. Šéf se tváři jakoby nic a kolegové neremcají, že si spím, zatímco makají jak barevní. Dokonce ani já jsem o tom donedávna neměl tušení.

23.1.2019 v 14:03 | Karma článku: 9.16 | Přečteno: 267 | Diskuse

Marketa Kadhi

Setkání se starostou

Po více než šesti letech v Anglii jsem se vrátila zpátky do České republiky - tedy domů. Těšila jsem se, to ano, jen je otázka, co tu budu dělat, myšleno čím se tu budu živit. A tak začala má pracovní anabáze.

23.1.2019 v 13:06 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 406 | Diskuse

Klára Tůmová

Jdu jen pozdravit kocoura

"Juliší, poď domu! Jé, ty už tady seš?" Ťuky ťuky na vrátka, otevřete kůzlátka. Aha, máme otevřeno. Chce někdo prudit kvůli kočkám na chodbách nebo mi vemlouvavým hláskem vysvětlovat, že si mám dávat pozor, že lidi jsou zlí?

23.1.2019 v 11:26 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 379 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Jak mi Sedmikráska zachránila jeden den života

O tom, jak jsem překousla žížalu, o tom, že se dobrovolně přiznávám, že jsem Řekyně, o tom, že jsem chtěla být pilotkou, protože se jenom v letadle cítím jako doma. O tom, že zdraví není klišé, ale je velmi cenné.

23.1.2019 v 9:14 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 288 | Diskuse
Počet článků 13 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 768
Textař, autor písňových textů, básník.

Najdete na iDNES.cz