Kdo nic nespáchal, ani medaili nebere

Nabádal nebo nenabádal? Tak by mohlo začínat nové drama, jenom nevím, zda by šlo o komedii či tragédii. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 posuzovalo žalobu skupiny občanů, podanou na ministra obrany A. Vondru, že udělením řádu Zlaté lípy bratrům Mašínům nabádal ke spáchání trestného činu, neboť tím ocenil mj. loupežnou vraždu. Soud žalobu zamítl s tím, že strana žalovaná nemohla nabádat k trestnému činu, jenž nebyl spáchán. Bratři Mašínové totiž nebyli za své činy souzeni, a to ani v nepřítomnosti. Čekalo se, až je USA vydají – a ty je na základě smluv s Československem ze třicátých let 20. století nevydaly. Soud zdůraznil, že z hlediska zákona jsou oba bratři bezúhonní, neboť nebyli odsouzeni a navíc je jejich čin již promlčen. Je tedy zapotřebí na ně jako na bezúhonné pohlížet. Toliko v kostce shrnutí jedné soudní kauzy.

 Nemohu si pomoci, ale pro mě tím pochybnosti ohledně ocenění bratrů Mašínů nekončí. Rozsudek soudu navíc bezúhonnému ministrovi, bezpochyby nejlepšímu na obraně, jakého jsme kdy měli – touto nálepkou se vyznačuje téměř celá Nečasova vláda – udělal medvědí službu. Označil oceněné bratra za „bezúhonné“, a to mj. proto, že jejich čin je promlčeným. Oni se ale považují za „úhonné“ a ke svým promlčeným činům se hlásí. Navrch za tyto promlčené činy dostaly řád za hrdinství. Takže, jak se věci mají?

 Pokud jsou bratři Mašínové za něco oceňováni, pak za několik vražd, pokus o vraždu a zapálené stohy. Bohužel, více skutků, za něž by mohli dostat řád, v naší republice nestihli. Možná by mohli být ještě oceněni za svůj útěk za hranice, ale to by se již těžko interpretovalo jako „třetí odboj“ a kdyby se oceňovali všichni uprchlíci, kov na metály by nestačil.

 Takže, čeho se vlastně dopustili? Na to soud neodpověděl, respektive naznačil, že bratři byli obžalováni, ne však souzeni. Kdyby byli za své činy odsouzeni, potom by jejich ocenění zřejmě naplňovalo skutkovou podstatu spáchání trestného činu nabádání ke spáchání trestného činu. Problém je tedy ve špatné práci soudu za minulého režimu, jenž je pro A. Vondru zločinným. Ten se nikdy neopomene odvolat na zákon z 90. let, jenž takto komunistický režim označil. Nyní se ale neposuzuje komunistický režim, ale činy bratrů Mašínů. A na ty je pohlížet optikou toho, co skutečně bylo spácháno.

 Soud zřejmě vůbec nebral v potaz skutečnost, že A. Vondra si při oceňování zmíněných bratrů pomáhal falešnými argumenty. Argumenty o „občanské válce“, která nebyla, argumenty o „partyzánském boji“, o němž nemůže být z hlediska jeho definice řeč. Tohle byly akce jednotlivců, kteří nebyli součástí širšího odboje. Šlo tedy o svévolné počínání, jež musí podléhat platným zákonům té doby. Odvolávat se ex post na zákon, co nějaký systém označí šmahem za zločinný včetně věcí, jako bylo plošné očkování dětí, podpora kroužků pro děti, bezplatné školství, atp. je nešťastné. Má být vždy explicitně pojmenováno, co je špatné, a co naopak ne. Vzhledem k vývoji lze očekávat, že ani kapitalismus nebude posledním systémem na této planetě a že k systémové změně dojde. Bude snad pak vše, co se v tomto systému dělo, označeno za zločinné? Pevně věřím, že ne.

 Zpět ke kauze. Nebyli-li bratři Mašínové partyzány a nedají-li se jejich činy kvalifikovat jako nehoda, neúmyslné ublížení s následkem smrti či zabití, slovo „vražda“ je nasnadě. Z faktů vyplývá, že po vraždě pokladníka Rošického si počínali jako učebnicoví mladiství loupežní vrazi. Brzy po činu začali peníze utrácet, kupovali si drahé věci (motocykly, oblečení), spláceli dluhy.

 Jistě, na jejich činy lze (a snad by se i mělo) nahlížet v kontextu doby, kdy docházelo k politickým procesům a kdy se mohli cítit deprivováni. Deprivovaným může být ale i příbuzný nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti v USA. Pokud jeho deprivace dojde tak daleko, že půjde zabít soudce, který poslal nevinného na smrt, či pokud svou deprivaci obrátí proti dalším nevinným a ze zoufalství pozabíjí pár nevinných obětí, poruší zákon a bude právem souzen. Pro společnost je nezbytně nutné, aby její zákony platily, jinak je ohrožena její legitimita. Toto by si měl šéf ozbrojených a bezpečnostních složek státu uvědomit.

 Judikatura soudu na Praze 6 poukázala na fakt, že bratři Mašínové jsou před zákonem nevinní. To znamená, podle zákona se nedopustili zločinu – ale ani hrdinství. Každá mince má dvě strany. Pokud nějaký čin nespáchali, nemohou být za něj trestáni, ale ani oceňováni. Navíc, soud se nezabýval činem jako takovým. Je zde dostatek důkazů, jaký trestný čin byl spáchán. Ti, kteří za něj nebyli odsouzeni, se k němu hrdě hlásí. Točíme se tedy v bludném kruhu. Soud nepopřel – a ani nemohl, že byla spáchána vražda, mj. vražda loupežná, nanejvýš zavrženíhodná. Jenom konstatoval, že zákon nemůže na konkrétní osoby pohlížet jako na vrahy, protože nebyli jako vrazi odsouzeni.

 Vyznamenáním bratrů Mašínů však ministr neocenil pouze konkrétní osoby, ale především jejich čin. Ptám se tedy, jaký čin to byl? Touto otázkou se soud nezabýval, ale ta je zde stěžejní. Byla-li by tím činem totiž vražda, konkrétně vražda loupežná, potom by ministr oceněním takového skutku vskutku k páchání trestného činu nabádal. Je-li ten čin promlčen, že se již nedá zpětně právně kvalifikovat, potom se ovšem nemůže kvalifikovat ani jako čin hrdinský.

 Vnímám totiž, že tu hrozí precedens, že jakýkoli promlčený trestný čin může být později vydáván za hrdinství. Že se jím pachatel může chlubit, protože už je beztrestným.

 Je pravda, že bratři Mašínové nebyli v Československu souzeni (trestných činů se ale dopustili i v tehdejší NDR), natož odsouzeni. Tresty ale za činy, jichž se dopustili, padly. V lednu 1955 vynesl Nejvyšší soud tři rozsudky smrti, jedno doživotí a 13 lidí bylo odsouzeno celkem k 241 letům - nejčastější byly tresty v rozmezí 15 až 18 let. K pětadvacetiletému žaláři byla odsouzena i matka Mašínových; v červnu 1956 zemřela ve vězení. Tedy čin, který A. Vondra vydává za hrdinský, byl jako zločin posouzen.

 Je zajímavé, že téměř nikdo (s výjimkou publicisty Kačora) se nezabývá postavou Ctibora Nováka, strýce obou bratrů. Je prokázáno, že na konci války tento muž dal svévolně popravit dva německé chlapce a že šlo o zločin (více viz Kačor, Svědomí hrdinů). Role Ctibora Nováka není doposud objasněna. Objevují se i spekulace, že mohl být loutkou v rukách StB. Po této stopě ale nejde nikdo, protože se nehodí ani dnešním oceňovatelům, ani zastáncům tehdejšího řádu.

 Nejsem právník, ale nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že A. Vondra překročil oceněním bratrů Mašínů – a argumenty, jež k tomu použil, právní řád tohoto státu a že je jeho počínání i v rozporu s ústavou této země.

 Je na právnících, aby zjistili, jaký zákon vlastně porušil, porušil-li nějaký. Zda nabádal, či nenabádal k trestnému činu. Zda se nedopustil potlačování práv jednotlivcem skupiny osob (výroky typu, že všichni komunisti, ne-li všichni ti, kdo „kolaborovali“ s režimem tím, že vykonávali svědomitě své profese, byli zločinci a museli počítat s tím, že budou zlikvidováni. Že je to nutná daň „odboje“). Zda neobhajoval „třídní boj“ a nevyzýval k němu.

 Sám za sebe se s tím, že je vražda hodna ocenění, srovnat nedovedu a nechci. Jedná se mi o princip. O stejný princip, kdy T. G. M. bojoval za pravdu ohledně rukopisů. O princip nezkreslování faktů, nestavění své historie na podvrzích, o princip dodržování zákona a elementárních morálních hodnot. Kašík, Rošický, Honzátko ani Lecián se již dnes bránit nemohou. Je ale třeba na ně nezapomínat, hájit jejich lidská práva a neplivat po jejich památce. Udělat tak navzdory tehdejšímu režimu, jenž je hodil takzvaně přes palubu a jejich vrahy ani v jejich nepřítomnosti neodsoudil, i navzdory současným elitám, jež za každou cenu chtějí vytvořit ikony tzv. třetího odboje, ber kde ber.